Domov můj...

Dnes, 28.října, si připomínáme zásadní den v historii naší země. Vznik Československa. Alespoň věřím, že mí spoluobčané minimálně matně, někde v pozadí za všemi nynějšími skandály, na toto významné výročí myslí....

Před bezmála sto lety, v roce 1918, byl vyhlášen první zákon naší nezávislosti. Zákon o zřízení samostatného státu československého. Dále bylo národním výborem zveřejněno provolání "Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem..."

Kolik bitev, bojů, rozbrojů, výher i proher od toho času naší vlastí otřáslo a kolik změn se odehrálo. Kolikrát jsme sklonili hlavu a pokorně šli s davem. Kolikrát jsme se vzpřímeně postavili a řekli ne. Kolik krizí jsme překonali a kolik radostí prožívali.

O cestě, kterou jsme od osudného roku ušli, si můžeme počíst v knihách dějepisu. 

Nyní o současnosti. O nynějším smýšlení našeho lidu. O tom, jak vůbec vnímáme naši vlast. Jak si vážíme naší země a sebe samých. Snad o tom, jak bezradně a bezmocně si mnohdy připadáme.

Určitě nemohu mluvit za všechny. Ale nebudu psát v jednotném čísle, protože MY jsme jeden národ. Ať už jsou rozpory našich názorů a stavů myslí jakékoliv.

Jak vlastně vidíme naši zem? Ženeme se snad někam do záhuby? Máme důvod se bát? S ohledem na minulost říkám ANO, vždy bude důvod se bát. A také říkám ANO, my se dokážeme stmelit a postavit se zlu a bezpráví. Je důvod k pochybám. Ale ten dokážu odmítnout. Věřím v národ český, v naši sílu.

Možná zní tato slova trochu bláznivě, nadneseně či vyčteně z nekonečného románu. Možná jsem tak trochu blázen. A tím se dostávám k věci, jak vlastně vnímáme sami sebe. Slýchávám nadávky, urážky, nespokojenost či podrážděnost z úst krajanů. Ale o tom jindy. To zásadní, co vše zabije, je věta, povzdechnutí, připadající mi pro nás již typické "no, ale s tím my nic nezmůžeme"  

Ano. Pokud budeme bojovat každý sám za sebe, starat se jen o svou zahrádku, hrabat si jen na svém písečku, nechodit k volbám a nezajímat se, pak ANO, souhlasím. S takovým přístupem opravdu nic nezmůžeme a pak si budeme moci opět jenom stěžovat a zoufat.

Naštěstí roste a přibývá jednotlivců, kteří se sdružují do skupin, ze skupin se stávají strany a strany bojují. Bojují za své vlastní přesvědčení, vyjádření, které prezentují veřejně a ke kterým máme možnost se přidat a zviditelnit jejich hlas.

Ne, nejsem optimista, nejsem přehnanej pozitivista. Ale moc ráda zdůrazním, že už jsme toho jako národ hodně dokázali. A že i přes všechny peripetie, divadýlka, frašky a bláznovství v době, kterou právě procházíme, to prostě dáme. 

Alespoň se nad tím zamysleme. 

LS